I ruské rozlehlé pláně ukrývají pod svým podzimním, chladně zrádným klimatem samorosty, které snad čeká hvězdná budoucnost. Zádumčivá, neklidná, bolestná, vzpomínková, melancholická, krajinomalebná a přitom až metafyzicky hluboká vždy bývala ruská hudební tvorba. Památné doby Musorgského, Čajkovského, Rachmaninova, Šostakoviče i Prokofjeva již nenávratně zmizely pod hlubokými závějemi sněhových pokrývek. Úrodná půda však dává život novým duším, které lesk a sílu ruského „исскуства“ prezentují i v nestálém, avšak uhrančivém, metalovém větru.

Již s prvními tóny jsme vtaženi do samého nitra čisté podstaty ruského podzimu. Pár teskných klavírních úhozů s plačtivým zvukem flétny, do níž se tlumeně vplétá pomalý akordový déšť. Dříve, než se naše myšlenky vydají do válečné vřavy, umocní náš ospalý a zastřený pohled klavírní introdukce padajícího listí – barev odcházejícího života. Životodárná energie čistých kovových zvuků elektrických kytar přichází jako nezvaný host a podporuje nakažlivou nosnou myšlenku klávesových nástrojů. To již ovšem zvuk flétny, poletující v šeru přes skotačící pochodně, rozbředlou a zašpiněnou zem i poslední listí zhluboka dýchajících bříz, svolává do zbraně. Ryk kytary přerůstá do black-metalového zápolení a běsnící peklo lidské krve, rozorané země a děsivé nenávisti přichází po větru s klavírní vzpomínkou na duševní světlo poklidné přírody … - takové obrazy nastiňuje prakticky debutní kompozice ruských mladíků.

Doby slávy středověkých slavností, velkolepé oddanosti a hrdinství jsou patrné ve všech jiskřivých skladbách souhvězdí „Planeshift“. Výrazové prostředky jsou přitom dobově blízké, ale i moderně přesvědčivé. Základem mlhavých vzpomínek, zaprášených erbů a dávno zašlé slávy je flétna, jejíž čistý, procítěný a skutečně neobvykle výstižný zvuk rozehrává mrazení v pomíjivém kouzlu zářící oblohy. Neprostupuje celým opusem, avšak vždy, když se objeví, ať jste kdekoliv, přenesete se přesně tam, kde vás ruská trojice chtěla mít. Paganský duch číhá na každém rohu a vystoupí ve své oslepující ohnivosti vždy v ten pravý okamžik. Orchestrální nepokoj, žalostná zvonkohra a zejména prokreslující klavír, který místy inklinuje k energické sprše, to vše rozehrává – zejména v pomalejším tempu – pocity mlhavého, studeného a deštivého probuzení do dalšího neradostného dne. Kupříkladu hned ve druhé kompozici - bolestné baladě pro klávesy, dobové bubny a nepostradatelnou flétnu. Jsou to však právě klávesové nástroje, které zdynamičťují, probarvují, proplétají a nakonec těsně svazují celou nahrávku, zejména typicky ruským klavírním přednesem ve vyhrocených partech těžkých kytar.Ty se rvou o své místo zejména ve dvou polohách. Podmanivě mlhavé jsou především pasáže vybrnkávající šestistrunky. O to větší je pak energie zvučných, nijak zvlášť zkreslených elektrických kytar, jejichž blackové nánosy a ostré riffy, přecházející z černé „valchy“ do pomalejších frází, rozehrávají vpravdě černočernou mši. Ne vždy však kytarový přednes vyznívá jako prototyp dobrého black-metalového schématu, ale najdeme zde i originálnější myšlenky a propracovanější náměty. Nahrávku jako takovou by jistě podpořily i kytarové sólové procházky, kterých zde ovšem bohužel mnoho nenajdete. Pro někoho bude jistě kytarová celistvost bez přílišných hvězdných výletů přispívat ke kompaktnějšímu dojmu, můj názor je však přesně opačný – kytarové „umění“ by posunulo výborně koncipovaný počin do ještě vyšších sfér. Před jejími branami se zastavily i bicí, které společně se všemi perkusemi – dobovými i současnými – přesně zapadají do nálady jednotlivých skladeb. Velký podíl na výsledné tváři má v konečné fázi vokál, vzkvétající ve zpívaných partech, temně smrtící v ječivém chrapotu kytarových zápřahů a majestátně objasňující v mluveném projevu paganského ducha.

Na východním nebi se před několika lety rozzářila nová hvězda. Její první světlo přineslo velké kvantum kvalitního „paganského blackmetalu“, s infračerveným bohatstvím nezažitých metalových nástrojů. Cesty jsou teď možné dvě. Zaslepenost vlastní tvorbou a propad mezi zbloudilé a zatracené duše nejasného osudu, nebo snaha o ještě větší myšlenkovou bohatost a otevřenější duši vedoucí k vztyčeným zástavám ohlašujícím hrdou „победу“. Já pevně věřím v druhou možnost …